K čemu ti blogeři jsou!

K čemu jsou všechny ty blogy, když je skoro nikdo nečte? Skoro. Kdo je píše? Grafomani? Lidé kteří mají potřebu s někým diskutovat nebo něco sdílet. Nebo provokovat. Nebo i obhajovat cosi, co sami ani nemají odvahu pojmenovat. Motivy jsou rozmanité. Někteří si dokonce myslí, že je to pozitivní činnost a že i když si jejich texty přečte jen hrstka čtenářů, že to má přesto smysl.

Že se vzájemně inspirují a doplňují. Smysl to má například pro populisty, kteří potřebují vědět jaké jsou nálady ve společnosti, aby se nepouštěli na nejistou půdu bez dostatečné podpory veřejného mínění. Texty blogerů jsou dynamickou bankou dat o vědomí a postojích občanů. Stačí si udělat trochu času a z reakcí vyjádřených karmou si může politik udělat představu, od čeho dát raději ruce pryč. Ale nejen politik. Sdělovací prostředky také lavírují, zvažují, testují. Jsou závislé na počtu čtenářů i na penězích od zadavatelů reklam. Obávají se zklamat čtenáře, obávají se poklesů příjmů z reklamy, které s přízní čtenářů přímo souvisejí. Novináři se tedy také umějí bát možné ztráty  zajímavého zaměstnání.

Blogeři jsou tedy za určitých okolností indikátorem. Čím je větší jejich názorová roztříštěnost a nesmiřitelnost postojů, tím větší jsou rozpaky těch, kdo jsou na veřejném mínění do značné míry závislí. Psát blogy smysl má. Čím lépe, tím lépe. Je to vývoj. Zdlouhavá cesta, na níž jsou překážky v nás samých. Vinou není jen minulý režim, ale i ten postkomunistický.

Co je tím, co dnešní společnost nejvíce rozděluje, tříští, vyčerpává ve zbytečných antagonismech? Je to především lež. Levopravé bariéry, které jsou většinou jen iluzí. Ale proč iluzí? Strašák komunismu je velmi důležitou komplikací. Existuje vůbec komunistická strana? Tu otázku míním naprosto vážně. A naprosto vážně a upřímně žádám ty komunisty, kteří si tento text přečtou, aby se se vší možnou upřímností vyjádřili.

Přejí si komunisté návrat zpět ke znárodnění všeho, co bylo zprivatizováno? Přejí si zničit veškeré soukromé podnikání? Ptám se i proto, že spousty lidí bylo v minulém režimu zaměstnáno jako prodavači v malým krámcích nebo opravnách. Sami si objednávali zboží a materiál. Čím se tedy lišili od drobných živnostníků, kterým bylo v jiných satelitních zemích umožněno soukromě podnikat? Jen tím, že měli více méně fixní plat. A tak se ptám komunistů: Chcete to? Nebo si to přejete, pokud to budou lidé sami chtít? Protože dokud tohle nebude vyjasněno, bude vždy dost lidí, kteří Vás budou podezírat, že jste malí závistiví šmejdi a že chcete mít všechno pod palcem?

Napadá mne, že by někdo mohl mít sen o prvobytně pospolné společnosti a chtěl by založit Stranu sluníčkových lidí. Proč ne, pokud pochopí, že pro uskutečnění takového snu zřejmě nikdy nenastanou podmínky a že to je jen cosi jako metafora, protože moderní civilizace zřejmě není schopna žít jako jedna velká osada Hippies. Kdo ví? Možná by takovou veselou stranu volilo dost lidí na to, aby mohla mírumilovně existovat.

Problém s komunisty je tedy v tom, že se jich dost lidí bojí. A já ani nevím, jestli je jejich lpění na názvu té strany vyjádřením ochoty ke zničujícímu třídnímu boji, nebo jestli je to jen strach z odlivu přízně těch, kdo byli nějak spjati s KSČ. Pravdou však je, že tato strana svou pachutí totalitní minulosti slouží jako laciná zbraň pseudopravici, která komunismem stále straší a „mezi řádky“ můžeme číst: „ Mlčte o korupci a mafiánských praktikách, které podvazují demokracii i ekonomiku! My jsme Miladu Horákovou nezavraždili! Bojte se komunistů!“ Takové „pravičáky“ také lidé podezírají, že jsou šmejdi. Symbióza nerozlučných bratrů?