Nečekaný objev (po stopách J. Da Cimrmana) * kapitola I.

S uzarděním přiznávám, že jsem zcela náhodně a s vynaložením nepatrného úsilí dospěl k objevu, jaký bych z celého srdce přál některému z významných cimrmanologů. Věřte, že bych svůj objev raději smlčel a vyčkal, kdybych měl jistotu, že dávám šanci některému z velikánů tohoto oboru. Aby jednou takovou zaslouženou radost z úspěchu mohl prožít skutečný vědec a erudovaný badatel. Profesionál, který má již ve své mošně zaslouženě nejeden podobný objev.  

Stalo se to roku 1999.
Kdesi na území rakouskoitalského pomezí leží dvě obce. Samozřejmě, že jich tam leží mnohem více, ale já uvádím pouze dvě, abych vás nezdržoval naprosto nesmyslným výčtem všech příhraničních obcí, které pro tento příběh nemají pražádný význam. Jistě vás bude zajímat, ve které z výše nezmíněných obcí jsem ke svému objevu přišel. Jak bylo již předchozími řádky ozřejmeno, nejsem vědec, a proto vás, prozatím vlídně, avšak velmi naléhavě a neodkladně žádám o shovívavost. Nevedl jsem si své poznámky dost důkladně, pročež dnes nemohu s neochvějnou jistotou tvrdit, že se ta obec jmenovala Klingenkühetall. Možná to byl spíše Sehrschöneedelweissdorf. Nicméně, jisté je, že v jedné z těchto obcí jsem přišel o duši.

Pumpičku a fleky jsem s sebou samozřejmě měl - nejsem sice vědec, ale ani blbec (tohle jsem možná měl vyjasnit už na začátku, aby nedošlo k nedorozumění nebo zbytečným a neoprávněným předpojatostem). Avšak lepidlo, které jsem co pozůstalost po dědečkovi léta s pietou střežil, ukázalo se být na takovou výpravu nevhodnou výbavou. Sám sebe jsem přestal sprostě a spravedlivě urážet až tehdy, když jsem vyšetřil, jak zničujícím způsobem bylo po nárazu kolo kola vklíněno do zbloudile stojícího žacího stroje, neboť jsem shledal, že možnost duševní revitalizace bicyklu je stejně nade vší pochybnost beznadějně vyloučena. Ocitl jsem se na pokraji rozhodnutí se uzoufat. Vždyť cíl už byl nadosah ruky nebo alespoň, co by poštovním holubem po větru dohodil. Už zbývalo jen vyspurtovat soutěskou mezi alpskými štíty a pak už uhánět s větry dolů do pádské nížiny. Avšak přední kolo bicyklu zůstalo uchváceno zmíněným feldwerkem, pročež jsem ono odmontoval a s ostatky se vydal nazdařbůh, drže přesto směr. Gott Sein Dank, konečně zas na cestě. Jako ten Jack Kerouac.

Opěšalý jsem byl po hodině stále ještě v Klingenkühetallu. To jméno vyjadřuje svou délkou a jazykolamností i těžký úděl místního pošťáka, který každý den musí projít i celým Sehrschöneedelweisedorfem, což z něho vykovalo i zdatného horského vůdce. Toho jsem krátce i zahlédl, když jsem se svým monocyklem klesl do škarpy a nabíral sil. Na cestu jsem se ho ale zeptal nemohl, neboť se jen mihnul a mne zřejmě pokládal již za odumřelého turistu,  odpadlíka. Nabrav sil, jsem měl příležitost seznámit se s vesele vyhlížejícím sedlákem oděným i typickým  kloboučkem tralaláčkem se suchými protěžemi za krempou. Když mi z jeho škodolibé radosti, jak se mi v tu chvíli zdálo, vytryskla první slza a počal jsem lomit rukama a láteřit, přikyvoval okamžitě na každé mé slovo. Slovan všude bratra má, pomyslel jsem si naivně. Nerozuměl ani slovo. Naopak. Obávaje se nudy, přikyvoval, aby se vyhnul mým marným pokusům mu cokoli sdělit. Že jsem cizinec, poznal dřív, než jsem promluvil. Všiml si totiž okamžitě mého monocyklu tolik nepodobného velocipédům, které kdysi viděl v gratzkém cirkusu. Když jsem po namáhavém „rozhovoru“ pochopil jeho myšlenku, jen jsem si pomyslel: „No to si teda piš, že i u nás je taky normální mít i přední kolo,“ ale dal jsem si chvíli pauzu. A abych nevypadal, že ho ignoruji, zavřel jsem oči a snažil se tvářit zasněně, zatímco jsem  hledal ve své paměti pár německých slovíček. Řeknu vám, byla pořádná dřina, protože mé znalosti z němčiny by zaplnily sotva malý notýsek, a to ještě jen v případě, že by kromě posledních dvou stránek byly už všechny použity k jinému účelu. Z toho lingvistického zasnění mne probudila jeho široká dlaň na mém rameni. Někdy je dobré dát lidem čas, když vás nic nenapadá. Moudrý sedlák za těch pár minut vše pochopil sám. Široce a přátelsky se usmál, vztyčil zaťatou pěst k nebi a s nostalgickým výrazem, zjihlý a zároveň s neporazitelným odhodláním v hlase zvolal s nápadně italskou intonací: „Aááá-ser-ty vita!“ a zvolání dokončil takovým téměř českým furiantským odmávnutím. Jako by dal všem protivenstvím na srozuměnou, že my Rakušáci se nedáme. Ta věta jako by mi cosi vzdáleně připomínala, ale řekl jsem si, že je to prostě blbost.

Sedlák Rudi si přehodil zbytek mého bicyklu přes rameno a kolem mých ramen dobrácky položil svou mohutnou paži. Zanechal jsem bádání o němčině a nechal se jím s důvěrou vést do jeho stavení v nedalekém Sehrschöneedelweissdorfu. Když mne Rudi seznámil se svou ženou Traudeleidou, posadil mne ke stolu a sám spěchal k Hildegard pro čerstvé mléko.

Frau Traudeleid byla milá a sdílná žena. Živě a s nelíčeným zájmem se mne vyptávala na kde co. Ale na co, to vám neřeknu. Nevěděl jsem to ani tehdy a lhal bych, kdybych se vymlouval na místní dialekt. Sotva jsem ochutnal domácí sýr, přišla na mne u stolu dřímota. Podepřel jsem si bradu, aby mi hlava neklesla do bohatě vypravené obložené mísy a mžouravě jsem hleděl do tváře hostitelky. Jen občas jsem poznamenal s chápavým povzdechem: “Ja ja....“  Samou únavou jsem sotva udržel otevřené oči. Probrala mne až bdělá vize. To když se tvář hostitelky náhle začala k mému zděšení měnit a pozbývala lidské podoby. Ale když jsem vyskočil ohromen ze židle, okamžitě jsem pochopil, že to bylo jen mámení vyvolané bučením krávy Hildegar, která dávala najevo své libé pocity s klesající hladinou mléka ve vemeni.

Dostatečně probuzen, jsem se dal znovu do jídla. A tentokrát už s takovou  nekřesťanskou chutí, že k žádné  konverzaci už nemohlo dojít. Zatímco jsem si dával do úst a do nosu, hladový Rudi se vydal na obchůzku horských stavení s nadějí, že by u někoho mohl sehnat přední kolo pro mou nížinnou Esku Speciál.

Rozhodl jsem se, že nebudu mohutnatci Rudimu na jeho misi na obtíž a že si raději vyjdu na obhlídku malebné obce Sehrschöneedeweissdorf. Místní obyvatelé byli vlídní a mírumilovní a na mé pozdravy mi přátelsky odpovídali. Překvapilo mne však, že většinou k pozdravu přidávali ono již zmíněné nesrozumitelné zvolání: Aááá-ser-ty vita. Jiní dokonce odpovídali toliko takto. To jejich Aááá-ser-ty vita se začalo stávat mou obsesí a deja vu zároveň.

                                                                *