Komunismus je Láska.

Jako světelná lázeň. Láska projevená, přijímaná, prožívaná, uplatňovaná. Stav společnosti, v níž jsou si lidé vědomi svých předností i slabostí, schopností i omezení. „Luxus mezilidských vztahů“ (jak by možná připomněl Antoine de Saint-Exupéry).

V komunistické společnosti už není možné být lhostejný k utrpení a strádání svých spoluobčanů. Lhostejnost či přezíravost k těm, kdo by se ocitli v materiálním nedostatku, nejsou možné, neboť v takové společnosti jsou lidé empatičtí a pozorní jeden k druhému. Záblesky toho komunismu většina lidí dobře zná. Třeba když máme něčeho dostatek a někomu nám blízkému se právě toho nedostává. Pak se umíme podělit a dokonce z toho máme radost. Někdy dokonce i v případě, když se podělíme o něco, čeho jsme měli tak akorát. Dozajista se jedná o projev empatie a přízně, což je v podstatě jedna z podob lásky. Ale jak dosáhnout takového stupně uvědomění?

Takový stav společnosti je podmíněn schopností vědět, co kdo skutečně potřebuje, aby mu bylo spravedlivě dáno. A také vědět kdo má jaké schopnosti a možnosti, aby nás v „přechodném období k poctivosti“ nepodváděli opozdilci ve vývoji a nemaskovali svoji lenost či vychytralost předstíráním svých omezení.

Je třeba si poctivě říci, že takového vědomí dosáhnout nelze, neboť vševědoucí je jen Bůh, který (jak píše ve své knize Dan Milmann) není stroj na odpovědi. Není tedy nástroj, jímž by bylo možné zajistit spravedlnost pro všechny. Co je tedy nezbytné k vybudování komunistické společnosti? Absolutně čistá srdce. Zrození nadpozemsky čistých lidských bytostí. To se ale nemůže podařit žádné politické síle, a už vůbec ne takové, která čeká na příležitost zahájit novou loupež soukromého vlastnictví a která na Olšanech fňuká na hrobě justičního vraha.

Avšak snít o tom, jaké by to bylo, kdyby lidé byli poctiví, ohleduplní a měli jeden k druhému úctu, na tom není nic zlého. Ba právě naopak. Dokonce by mne ani neuráželo, kdyby si takoví pozitivní lidé říkali třeba svobodní komunisté. Třeba i na truc Gottwaldovým následovníkům, kteří vykazují znaky vnitřní nesvobody. Jejich heslem by mohlo být například: „Pokojnou, nikdy nekončící cestou ke komunismu poctivou ochranou demokracie, práv a svobod.“

Tvrdím, že úspěšní osvícení kapitalisté, kteří umějí pustit pořádný chlup, když se jim daří, jsou přece jen blíže cesty k té sci-fi společnosti, než komunisté truchlící na hrobě Klementa Gottwalda a mající při tom osinu mezi hýžděmi, kterou je například Milada Horáková.