V posledním čtvrtstoletí přibývá rozmanitých zkušeností v těch našich Bohem nezapomenutých končinách. Zkušeností až pohádkových. Zkušeností i posmívaných nebo dokonce natolik nepřijatelných, až by se chtělo takového posla dobrých zpráv nějak ocejchovat, orazítkovat. Jako narušitele zavedených (ne)pořádků. Blázna.
Známe to z pohádek. Z časů, v nichž bylo nevěřících lidí nemnoho, za to však mnozí věřili i na roztodivné nadpřirozené bytosti. Na všelijaké ty dědečky hříbečky, živé potůčky, v jejichž zurčení náhle zazněla důležitá věta, nápověda, sdělení. Stejně mohl lidem posloužit bratříček větříček, v jehož šumění bylo možné zřetelně slyšet, co jinak nebylo možné zvědět. Třeba upozornění, varování před nebezpečím nebo i jasná slova jak se mu vyhnout. Z pohádek známe i velmi dramatické příběhy, kdy člověku nezbývalo, než se na takové průvodce spoléhat. V některých případech byl tím průvodcem Bůh, který se člověku představil „bez převleku“ a pak ho vedl někdy i strastiplnou cestou, na níž musel i leccos překonat. Překonat i všechny své pochyby o smyslu té bolestné cesty. Pochyby, o tom, že s Bohem dojde cíle, klidu, rozuzlení, vysvobození. To jsou příběhy, v nichž se Bůh člověku přibližuje a učí ho věřit. Věřit v Boží moudrost, spravedlnost. Dává mu třeba i pochopit paradoxy světa a jejich smysl. A když je ta důvěra dostatečně silná, může se odehrát i něco nevšedního, pozoruhodného. „Mysteriózně světského“.
A tak se stalo, že Bůh vedl člověka do sporu, jehož cílem bylo vymanění oběti týrání z vlivu predátora. Ten však nedbal opakovaných varování, neboť Bůh byl pro něj sice hlava plná nápadů a vědomí o všech jeho skutcích. Ale jakoby slabý, bezzubý, směšný. Trapný mentor.
A protože důkazy byly pouze u Boha, predátor usoudil, že bude ohromná zábava toho všetečku obvinit a nechat odsoudit. Věc se zdála být jasná, neboť kdo by věřil někomu, kdo se hájí informacemi z takového nevěrohodného zdroje? Jako by už ani nebylo třeba si ověřit ani to, co ověřit bylo snadné. A Bůh viděl: „Aj, je velmi dobré, že hra je rozehrána tak, že i orgány činné v trestním řízení si budou mít možnost lépe uvědomit své povinnosti a konat spravedlivě.“ Trochu to připomínalo pohádkovou postavu Krakonoše. Ty jeho opravné prostředky a lekce. Ten vševěd totiž začal „uvolňovat“ další informace, které nebylo možné ignorovat. Dokonce informace, z nichž některé byly prověřeny v zápětí u vědomí nebezpečí z prodlení. K soudu skutečně došlo, ale s pravým viníkem. Sám bych se zdráhal uvěřit, kdybych nečetl několik písemností, jež jsou součástí spisu.
