Kam pro ten elixír, jenž hnojí v duši stín pro trusné květy čpavé, šeredné?
Třeba do špinavého nonstop pajzlu, kde z hajzlu k ránu pít se dají zvratky podobné výkřikům, jež hřeznou z hrdel v delíriích. Z těch myslí rozpadavých, v nichž víří jak bolestná vytí z hlubin nevědomí. Nebo jak hlasy nenávistných démonů křičících zoufale o vinách jiných, nevlastních. Utlouci v sobě hněv i žal i ponížení. Sám sobě tlučhubou! A zahnat pach své vlastní malosti! Třeskat, pleskat. Sám sobě tleskat. Plesat nad vlastním blbstvím k tupé své radosti. Se srdcem ojíněným srkat ten blín a do žil pouštět těm, kdo ještě neklesli. Po dávce dávku. Být snětí. Leprou. Nakažlivým. Jen nebýt sám v tom kriminále. Ve vlastní kleci. Osamělým.
Povím vám, co jsou ty vaše prameny. S proutkem je nehledáte v jílu, v kamení. V blátě! V hnoji! Vás lačná chřípí vedou neomylně. Do míst, kde se mouchy rojí. Kde žumpa přetéká, smrádí, vábí. Svůj k svému. Vrána k vráně. Smrad k smradu. Jakoby vilně. Zločin svádí. Jeden že přítele zná, jenž se třese o sebe i ratolest! V útlaku novém, politickém! V porobě! Ve strachu nejmenuje. Pro možná příkoří! Pro bolest! As nový disent se nám rodí! Z podělání! Druhý zas údajně se nalil z pramene, jenž pravil (možná neznámý mentalista) že Václav Havel přece snad byl možná legitimní komunista. Souseda stěží troufal by si takto značit. Zvlášť kdyby ještě neměl kvítí na hrobě. Aby nedostal právem po hubě! Kde jsou mnohé ty utajené prameny? Jsou vskutku vně? Či prýští z hloubi temných lživých duší? Kněžíků patolásky? Pasených? Kdo je jen trochu prodejný? A kdo špinavá flundra?
