Odeberou se do hájů, když na víkend jim rosničkáři věští oblevu? Když penízovky sametově nohaté budou zvát na pařezech ke sběru a ucha jidášova na jívách a bezech pod jíním zas objeví se? Nebo se budou dál věnovat oblívání a líbat zádě krysoňů svých v bázni z procitání?
Zavřete oči, přicházím. Slyšíte? Prt prt prt. Hleď. Jsem Zetor ze záčátku padesátých let a na mně sedí rozesmátá traktoristka. Vítr si hraje s jejím šátkem z Textilany a ona brázdí rodné lány. Mladá komunistka. Z filmů pro pamětníky známe tu hudbu, která dnes už nehraje se. Stydí se kde kdo přiznat, že to nebyl tak docela škvár a že ho tahle hudba přece jenom .....snad trochu dojímá. Ať herečka či traktoristka z JZD, co dnes ví, mnohá nevěděla. Že v úctě měla Krysoně. Ať Gottwalda či Stalina. Zřejmě však oba dva. Tragicky nevinná. Komedie? K smíchu? Ne. Naopak. Ne každá. Ne každý. Ne navždy zůstal v nevědomí. Kdo ví, kdo věděl? Kdo věděl, kdo proč seděl? Kdo ví, kdo zavětřil jen mocný vítr, kdo jím byl zmámen. Kdo procitl a koho tíží svědomí jak kámen? A ti, kdo hrdě nesou tváře rudých krysích vůdců na klacku, ti vědí dobře, proč je to dnes na facku. Proč dodnes může dojmout ta hudba filmová? I mnohým tvůrcům umění se stalo to – upřímné nadšení. Mámení bláhová. Budovat vlast! A když se objevily stíny? Chlast, a nebo doufat, že ten režim brzy bude jiný. Určitě! S novými soudruhy. To určitě! Když Velký Krysoň připraven byl přijet s tanky.
Toto malé ohlédnutí může někoho i třeba popudit. Ti, kdo byli sami persekuováni nebo mají mezi svými blízkými oběti komunistického režimu, těm se to může číst s nelibostí. Pravda je ale taková, že mnoho lidí, skutečně uvěřilo v časech takzvaných procesů, že jsou souzeni skuteční zrádci. Byla to krysí kampaň a krysí technologie moci. A kdo se vzpírá věřit, že jsou mnozí lidé za určitých okolností manipulovatelní i dnes, je slepý, neboť příklady je možné vidět velmi dobře i v naší současnosti. Ostatně i to nesmyslné nálepkování a potřeba nacpat skupiny lidí do definovaných škatulí, vytvořit si pro ně nějaký název a vymezit se záporně vůči nim, jsou částečně výsledky krysích manipulací. A já tvrdím, že jsou to výsledky i mnohých krysích vyjádření některých politiků a následně jejich větročichů (například před posledními presidentskými volbami), kteří nejen chytili vítr do korouhve, ale sprostoduché vypuštěné větry svých vůdců poslušně opakovali a ve své devótnosti ještě kořenili bezohlednými, zlovolnými a účelově nepravdivými jedy. Jeden z důvodů, proč se to děje a prosakuje to i do sociálních sítí, je nikoli zdůraznit negativa o tom či onom nebo oněch. Ale natřít na černo, diskreditovat. Přidat opačné znaménko. Je to přesně ta krysí vůle, jaká nakonec zničila tolik životů v nejhorších časech komunismu – v padesátých letech.
Za zmínku stojí jeden velmi důležitý fenomén, který bývá důvodem k ustrnutí či uskřinutí. Když se pamětník podívá na budovatelský film z padesátých let (pokud to není jen ideologická agitka), tak si může třeba všimnout, že nějaká melodie v něm vyvolává příjemné emoce a zároveň rozporuplné pocity. Ve smyslu: Jakkoli to byla strašná doba, tak si mnozí neuvědomovali, co se děje v zákulisí a měli upřímnou radost z práce a budování. Problém je, když se člověk sám viní, že se nechal zmámit. Nebo, že se nechali zmámit jeho rodiče. Vnitřní vzpoura proti poznané pravdě je potom tak silná, že ji vytěsňuje. Někdy do té míry, že dál obhajuje i zločiny a s nimi i Krysoně.
Co nám hrozí v dnešní době? Kdybych nějakou zákeřnou nemocí přišel o rozum, byl bych vyděšen z lidí, o nichž bloger napsal, že „trpí nenávistí, byť často skrytou až nevědomou. Nenávistí k evropské civilizaci. A láskou k porušování práva na svobodu vyznání a práva na svobodu projevu, obsaženém v Koránu. Tak velké nebezpečí masového porušování lidských práv v Evropě nehrozilo od éry Hitlera. Tato nenávist k dobru a láska ke zlu je u islámofilů a sluníčkářů možná nevědomá, ale u inteligentních lidí neomluvitelná“.
Dovolil jsem si předpokládat, že autor má na mysli naše spoluobčany, neboť výraz sluníčkáři je užíván pro jakousi blíže nespecifikovanou množinu lidí v naší zemi. Z toho usuzuji, že islámofily shledává také na území Česka. Aniž bych chtěl někomu vnucovat svůj názor, jsem zatím hluboce přesvědčen, že autor napsal úplnou kravinu, neboť já jsem zatím žádného islámofila ani nepotkal, ani jsem si nikoho takového nevšiml zde na blogu. Nanejvýš se tu ozývají lidé, kteří nejsou tak hloupí, aby věřili, že každý muslim je nějak nebezpečný nebo že alespoň trápí svoji manželku podobným způsobem jako mnozí naši spoluobčané-mačové. Rozhodně, a to i kdybych byl mentálně hodně retardovaný, bych takové lidi neobviňoval z nenávisti k dobru a lásce ke zlu. Nejen proto, že by mi to moje inteligence a morálně volní vlastnosti nedovolily, ale i proto, abych zbytečně nezavdal příčinu k odsouzení za krysí demagogii. S těmi sluníčkáři mi to není tak úplně jasné. nevím přesně, koho si pod tím názvem autor představuje. Já tak nikoho nenazývám, ale už z názvu bych soudil, že to budou lidé spíše pozitivní. Ale z kontextu v některých uveřejněných článcích je možné cítit nějakou míru despektu až pohrdání, jako by ti lidé byli třeba naivní či co. Trochu mám z toho dojem, že je to také výsledek nějakých krysích manipulací. Tu technologii dobře známe ze starých časů, kdy rudé právo natřelo kdykoli na černo odpůrce režimu. Dlužno však připomenout, že demokracie ovoce přinesla. Václav Havel je natírán na černo stejně krysím způsobem novodobými kritiky jen vyjímečně. Ačkoli ....vlastně ani ne, spíše jinak. Dokonce i vrcholnými politiky a jejich větročichy.
Závěrem jednu poznámku k tomu, proč je možno tak často číst o nekritickém postoji nebo dokonce o adoraci Václava Havla. Je jistě pravda, že se najdou jedinci, kteří adorují své oblíbence. Ale krysoni mají móresy jako inkvizitor František Boblig. Jako by zcela zhovadile očekávali, že člověk, který k Václavu Havlovi chová úctu, je povinen doložit, že si je vědom i jeho vyjmenovaných negativních vlastností, sporných nebo nedobrých rozhodnutí, selhání atd. Krysoni, bude obleva, jděte na penízovky, ať přijdete na jiné myšlenky.
PS: Myslím na to, jací by byli ti, kteří autorovi citovaného textu naklikali karmu, v roce 1948 nebo v čase procesů s Miladou Horákovou. Fuj, to jsou představy.
