Ne vždy je to tak, že obdiv k válečným zločincům a masovým vrahům pramení z vnitřních stínů, které korespondují s podobnými charakterovými vlastnostmi, s podobným psychologickým profilem uctívaného vůdce. Ani to nemusí být nevědomě prožívaný pocit vlastní malosti, potřeba dodat si síly, důležitosti. Ani potřeba se přitulit k silnému ochránci či už jen k ikonám již zemřelých predátorů - u vědomí moci, síly či počtu nositelů jejich odkazu.
Někdy je důvodem k té úctě a k prominutí a obhájení jejich zločinů poněkud primitivní vděčnost pramenící z druhotných následků jejich krvavě zločinné kariéry.
Předpokládat, že Stalin, který nechal popravovat nebo deportovat do gulagů vlastní nevinné lidi po stovkách, měl na srdci záchranu obyvatel Československa, by bylo hodně naivní.
Proč tedy ta úcta a vděk? Příčina je v sebestřednosti. V narcistní sebelásce. Představme si, že někdo, kdo jede vystřílet nějakou rodinu za účelem loupeže, náhodně cestou srazí jiného predátora, o němž se pak dozvíme, že chtěl ublížit nám. Většina lidí by měla rozporuplné pocity z toho štěstí, které je potkalo, ale našli by se i tací, kteří by měli potřebu vrahovi poděkovat za tu náhodu. To je stav duše a mysli, v němž je člověk natolik soustředěn na sebe, že ani nepomyslí na tragický osud té vyvražděné rodiny.
Takovéto vnímání umožňuje napsat komentář ve smyslu, že Stalin byl velký muž a že obětovat Polsko bylo nevyhnutné. Nejenže je to nesmysl už proto, že Adolf Hitler se zbytečně obával Stalinova zdráhavého postoje k přepadení Polska. Nesmysl je to i proto, že Katyň mluví jasně o Stalinově zlomoci a zlovůli.
Chválit Stalina podobným způsobem může jen člověk neschopný vědět, a nebo člověk, v němž je něco obludně prťavého. Až by se chtělo říci - chcípácky rozjíveného. Doufám, že u pana Macka jde o variantu první, neboť jinak by byl jen troloušem, který se ukájí plkáním kravin, z nichž tyto zmíněné by na polském území neměl odvahu vyslovit, aniž by si přivodil cvrknutí do trenýrek.
