Pohádka, či blud, chcete-li, o spravedlivém hrdlořezovi.

Hrdelní sexuální zločiny na dětech jsou vnímány v každé společnosti jako ty nejodpudivější a nejvíce zavrženíhodné. Je známo, že pachatelé těchto zločinů se často obávají méně soudní spravedlnosti, než „spravedlnosti“ spoluvězňů.

Ti vězni, kteří nad pedofily někdy vynášejí i rozsudky smrti, k nim mají často rozporuplný vztah, neboť je někdy i sexuálně zneužívají, což samo o sobě svědčí o tom, že ta jejich nenávist a odpor  nejsou vždy natolik nepřekonatelné, aby jim to znemožnilo pedofily zneužívat pro své potěšení.

Z toho plyne, že například loupežní vrazi, kteří jsou ochotni ve vězení "pomstít" sexuálně zneužité děti, pedofily někdy potřebují. Potřebují je jako hojivou náplast na vědomí o sobě. Na poznanou skutečnost, že jsou sami právem vnímáni jako lidé obávaní, nebezpeční a zvrhlí. Zločinem spáchaném na pedofilovi - v nesmiřitelné nenávisti spíše předstírané - se sami sebe i společnost snaží přesvědčit, že jsou nástrojem spravedlnosti trestající  těžší hříchy, než jsou ty jejich, a očekávají, že se jim od společnosti dostane poplácání po rameni. Podstatou této, často úspěšně předstírané nenávisti,  je potřeba klamat sebe sama a ve spoléhání se na soucit s dětskými oběťmi  získat pro sebe příznivější hodnocení společnosti. Někteří z těch, kdo dokáží třeba i zabít člověka pro pár set korun a nedbají nic o utrpení pozůstalých dětí, by s  despektem až za hrob vnímali pedofila, který by pozůstalým dětem ublížil. S vrahem jejich matky by si ale  ve vězení uměli živě a bez zábran vyměňovat své skušenosti z loupežných přepadení končících smrtí obětí.