Žádal bych. I prosil, kdyby to pomohlo.

A dal bych si tu práci, aby se vytratilo, co se rozmohlo, a zbyly z toho jen občasné hlasy – produkce myslí mála těch, kdo dál by brali to své placebo – tu tezi prostou krásy. Aby je nebolelo myslet na to, co připomíná staré časy.

Myslet na příčinu těch žalování, které nás vrací zpátky tam, kde slova kritická všemocná strana dotčeně trestala, předstírajíc, že soudí a odmítá podrývání světlé cesty i s jejími základy. Pokud taková kritika nepřekročila nevyzpytatelné meze, byla vzata na milost a bylo jí, někdy jakoby blahosklonně či jakoby velkoryse, uděleno pojmenování „konstruktivní kritika“. V opačném případě hrozilo nebezpečí, že člověk  upadne do nemilosti a obdrží nálepku rebelujícího oponenta socialistického režimu.

Dnes máme tržní hospodářství, které, zdá se, nikdo demontovat nemá v úmyslu, dokonce ani komunisté, přesto to nálepkování pokračuje, jako relikt, jako metoda. Ti, kdo dnes přicházejí s kritickými podněty, náměty, názory, jsou často, stejně jako za komunistů, nálepkováni podobně nastraženými, ne-li paranoidními zastánci nových pořádků, kteří se bijí v hruď jako nemocní orangutani hájící si teritorium, které nikdo neohrožuje. A co vnímám jako velmi pokleslé, je obviňování těch „nespokojených“, že jsou motivováni závistí. Každý den vídám lidi, kteří jdou do takzvané kolbenky. Mnozí se  cestou do práce smějí a vtipkují. Skutečnou závist vlastně nevidím nikde. Obavy někdy ano. Téměř každý si umí představit, že by se mohl mít lépe. Že by se mu lépe žilo, kdyby například nemusel splácet půjčku na byt a kdyby mohl dětem poskytnout lepší podmínky. Tržní hospodářství samo o sobě není zárukou spokojenosti. Ani těch sociálně slabých, ani těch bohatých. Tržní hospodářství samo o sobě, bez přívlastku, je jako chladný robot. Snahy o to, čemu říkáme sociální smír, nikdy neskončí. K tomu, aby takové snahy byly více dohodou než třídním bojem, je zapotřebí vážit si práce všech. I těch sociálně slabých a nekvalifikovaných, protože bez nich by se ti takzvaně úspěšní mohli jít klouzat s prázdnými žaludky na společný úhor. Jeden nejmenovaný autor nedávno napsal: „Kdo nic neumí, nic nemá.“ Tématem článku byla také i závist. Kdo nic neumí? Metař? Důležité je, že umí zametat a že se nemusíme brodit v odpadcích. A pokud takový pan metař projeví nespokojenost s tím, že nějací úspěšní nemocní orangutani vyvádějí nezákonně finanční prostředky do zahraničí, neznamená to, že závidí a kritizuje nové pořádky, ale nepořádky mající vliv i na jeho životní úroveň.

Někdy bývá slyšet kritika na adresu těch sociálně slabých, že jsou nezodpovědní a půjčují si na nákup nepříliš potřebných věcí, a pak si stěžují na poměry. Stává se jim to. Stejně tak, jako se stává těm bohatým, že přecení svou neotřesitelnou úspěšnost a půjčí si tolik, že pak padají ke dnu. Přepjatí zastánci nových pořádků kritizující lidskou závist jsou někdy možná i pokrytečtí. Slepě doleva, jako slepě doprava. Obojí je bezohledné. Obviňovat spoluobčany ze závisti a zároveň oslavovat svobodu marketingových triků a klamavých, někdy i podvodných reklam nešetřících ani děti, to nejsou projevy nějak pozitivně moderního myšlení. Kolik je mezi těmi takzvaně neúspěšnými, kteří se mohou přetrhnout, aby získali, co ještě nemají? Stejně jako mezi těmi, kdo se jim posmívají, pyšní na své někdy velmi diskutabilní úspěchy a cesty k nim.