Byl jsem nucen s přistěhovalci začít bojovat

Už mne přestaly zajímat všechny ty důvody, proč jsou tu. Nemohu už brát ohled na to, jestli jim doma začalo být horko nebo ne. Zpočátku mne ničím neznepokojovali. Ale už jsem měl možnost je lépe poznat. A pěkně zblízka.

Jsem připraven udělat všechno proto, abych  si uhájil svůj vlastní životní prostor. Abych se nemusel už i ve vlastním domě cítit jako ve zlém snu. Nebo ve snu někoho jiného. Nevadí mi, jak vypadají. Vadí mi, co dělají, jak se projevují. Chápu, že někomu mohou být chvíli i sympatičtí. Mně už ale rozhodně ne. Prví dojem? Sekáči? Ne. Žádní sekáči to nejsou.  „Po ovoci poznáte je“ (Matouš 7, 15-20).  A toho jejich „ovoce“ jsem už syt. Nadmíru. Jejich aktivit. Toho, co dělají, jejich záměrů, toho, co spřádají. Nevím, kdo jsou zrovna tihle, co je to za rasu a odkud přišli, ani to už pro mne není důležité.

Jiné ovoce jsem si přál, než to, které jsem spatřil, když jsem si šel asi po týdnu znovu do sklepa pro kompot. Už ze třetího schodu jsem se musel vrátit pro plácačku na koberce, abych jim to pořádně nandal. Kdepak sekáči. Sekáči jsou klidní, mírní. Ale hlavně nic nespřádají. Vůbec nic. Tihle nepříjemně čiperní přistěhovalci vlastně také nespřádají sítě. Jejich díla jsou změti halabala pospojovaných vláken. Cestu ke kompotu jsem si musel uvolnit plácačkou na koberce a ty jejich závěsy na ni namotat. Možná je důvodem k jejich nastěhování oteplovaní klimatu. Zdá se mi, že se stali silnými konkurenty těm, s jejichž krásnými sítěmi bylo možné se smiřovat snadněji.  Z domu se rozhodně vyhnat nenechám. A proto se loučím pozdravem Za Dom Spremni!