Táhněte do Štrasburku i s vozovou hradbou. Se vším tím haraburdím.

A hlavně spojte se, vy psanci této země. Ať se nebojíte cestou ani v cíli. Té ostudy. Vy téměř disidenti. Bojovníci za slepotu. Tak směle. Jako doma. A žádné třesky plesky blesky, jak jste zvyklí.

Žádnou botu. Promyšleně. Nebo to nejde, když jed se s krví valí do hlavy? Vy kladivouni. Vy osrpení vyžínači svobody. A přezevšechno líto je mi vás. Ten bratr z Kremlu nepřijde, aby vás počmáral červeným fixem, ozdobil pro vítězství stigmaty. Špatně se cestuje, když vlastní špína lepí se dál na paty. Tak jo, tak nic. Nikam se nejede. Žádná žaloba. Budete doma vonět. Jak z rudé růže shnilý květ.

A přitom slavná mohla to být řeč. Na téma svoboda. O tom, jak přijeli jste z ghetta, kde vám lžou a kde vás haní. Potit jednu křeč za druhou. Z pohádky do pohádky. A potom jak spráskaní zpátky.

Smutné téma. Aspoň na chvíli změnu. Čistou hudbu. Třeba Anathemu?