Na západní frontě klid

Transparenty s nelichotivými hesly už odvezli popeláři i s květinami vhozenými do koše. Jsme bohatší o rozporuplnou zkušenost. 17. listopadu na nejzápadnějším konci bývalého východního bloku lidé vyšli na vykřičená náměstí.

Mnozí i proto, že se necítí být dostatečně vzdáleni od naší společné minulosti. Bezpečně vzdáleni od východního vlivu. Od drápku, jenž, zdá se, má tendenci se zatínat do naší současnosti. Není divu. Desinformační weby, snahy přepisovat naši minulost, politikové s podezřelými vazbami a aktivitami.

Mrzí mne, jak na projevy nespokojenosti hledí část našich spoluobčanů. Mrzí mne, že to tolik připomíná způsoby, jakými KSČ desítky let vymývala lidem hlavy. Co se stalo tak odpudivého během těch demonstrací? Byla některá hesla přes čáru? Zazněly i nějaké výkřiky, které nebyly chytré ani korektní? Měly tolikrát diskutované květiny zůstat na svém místě? To se stává téměř vždy, když se dají do pohybu tisíce lidí. Ale je velmi smutné, když se to stane důvodem k výrobě obřích nálepek. Pro několik desítek tísíc lidí. Jedním vrzem. Až to pleskalo. O záda. O tváře. Vytvořit negativní obraz, někdy až bizarní, fantaskní, a do jeho rámu vměstnat všechny ty, kdo vyjádřili svoji nespokojenost. Nevím, možná ty žlučovité výlevy pramenily z lítosti. Třeba nad vlastním tušením. Tušením pomazaných hlav. Máslem, které prožlukává.