Radost ze života všemu navzdory - barvy podzimu téměř bez viru.

Nebylo možné tomu odolat, když jsme je uslyšeli z dálky. V jejich hlasech byla podmanivá až struhující radost ze života. Ani na okamžik jsme neváhali. 

Vyšli jsme těm hlasům vstříc, abychom poznali zdroj té radosti, jež tryskala z hrdel s takovou silou, že by se někomu mohla zdát téměř nepříčetnou. Měli jsme potřebu pozdravit se s těmi více než rozvernými  obyvateli českého venkova.

Pravda je, že i my sami jsme si před tím něco dali, takže zábrany v komunikaci byly zcela vymizelé. Jinak řečeno – měli jsme už poněkud našleháno.  Hladinku veselých neurotransmiterů nám zvýšily barvy podzimu, který vydal své pozdní plody.  

Pokud nějaké zbloudilé koronanaviry přece jen  tu a tam vánek zanesl do této krajiny, bylo jich jistě jen podkritické množství, jež vyčerpáno bez hostitele usedalo na zem již v agónii.

Nic nám tedy nebránilo pokračovat v cestě za těmi navzdory všem protivenstvím spokojenými a veselými obyvateli České republiky, jejichž vzájemná komunikace byla tak nečekaně hlasitá a přitom z našeho subjektivního hlediska nonverbální. Opravdu mezi sebou vůbec nemluvili. Troubili na sebe jako ti nejveselejší sloni. 

Nechtěli jsme je dlouho rušit zbytečnými otázkami, neboť zdroj jejich radosti byl prostý - obyčejný život.

Když jsme se po tolerovaném sdílení rozloučili, les nám vydal další svůj plod. 

Cestou z lesa jsem si vzpomněl na Radku Kielbergerovou. Na žádné z mýtinek  ani hospoda, ani kapitula. Jen neobyčejně obyčejný podzim, a v něm klid mír.