Proč v Odenwaldu Bůh maká v neděli už od šesti?

Tak to fakt nevím. Proto tohle píšu. Možná, že místní evangelíci přivinuli ke svým srdcím heslo: Buď v práci v šest!  Pán nepán, disciplína je disciplína. Befel je befel. Zazní zvon a Tátamáma má nástup.

Alespoň tak jsem to pochopil z článku. Ještěže se nemusí Tátamáma sprchovat, oblékat, snídat, čistit si zuby, venčit psa….To by měl sakra sakrální kalup. Prostě je na stanovišti nadzvukovou rychlostí. Jedno oko otevřené v Odenwaldu, druhé spící v Čechách (alespoň tam, kde žiji já). Chápete to? Autor článku píše (jinými slovy) že Bůh je v Odenwaldu dost otravný pro ty méně zapálené věřící. Nebudu předstírat, že já bych mu děkoval za takové nedělní ráno (kdybych do kostela na bohoslužby chodil). Ty zvony bych asi snášel docela dobře. Rozhodně lépe, než nějaká hlášení místního národního výboru z tlampačů na návsi -  pozdravy rolníkům o žních a přání dobré úrody prokládaná říznou dechovkou. Ale myslím, že ani bolševici s tímhle neotravovali v šest ráno. Moc tomu ale nerozumím. Copak nemůže třeba Fritz tak nějak na rovinu po sousedsku říct v hospodě bližnímu svému: „Dvojctihodný pane, bratře Helmute, už se ti několik let chystám něco upřímně říct. Nemohl bys ty zvony nařídit aspoň na sedmou? Nebo …….tak ne,  tak aspoň na tu sedmou. Víš, neděle je neděle. A jak v Písmu stojí, sedmý den po stvoření i Bůh odpočíval. A já pořád něco tvořím. No a v neděli, když se s mojí Waltraud probudíme, vlastně když nás probudí ty líbezné zvony, tak, abych pravdu řekl, nejsem tak úplně připraven se zcela upřímně odevzdat právě ….abych tak řekl Bohu. Daleko ale nejsem, to mi věř. Ona je totiž Boží.