Nečekaný objev (po stopách J.Da Cimrmana)* konec

Tak to už začalo být zajímavé. Zahořel jsem zvědavostí, jaké tajemství by mohl starý Kamzik mít u kozy schované. Následoval jsem ho tedy do chlíva. Tam na trámu bylo pověšené zaprášené cosi omotané čímsi. Když s tím starý Kamzik  zatřepal a odfoukl prastarý prach a stébla sena, z podivného aparátu se k zemi odvinuly zpuchřelé gumové hadičky, které se při ohledání navždy rozpadly.

Zmocnilo se mě badatelské rozechvění a netrpělivě jsem začal kapesníkem otírat ten skvost. V zápětí mi vyhrkly dojetím slzy. Rozplakal jsem se celý rozesmátý jak malej Jára. Dokonce jsem v tom vytržení chvíli mluvil plynně rakouskouhersky. Wunderschön, Prunk a Pracht. Až na ten prach. A tak jsem to ještě vycídil popelem z doutníku pana Bretschneidera a naleštil kůží ze špeku. A byla to prachtsakulensky náramná podívaná. Bez nadsázky Prachtwerk tehleten Vorrichtung.

Oba staříci na mně nechápavě hleděli. Když jsem se uklidnil dvěma mocnými šluky z Brestschneiderova doutníku, zase jsem nic neřekl. To byl totiž pořádnej doutník. Ale ještě před znovuokysličením jsem vykuckal Roz-roz-rozpuš-rozpuštěný. A- a- a ještě- ten....ten vypuštěný. A bylo to venku. Ale pro tu chvíli celkem zbytečně, protože tihle horalové ten slavný film neznali.

Ale zasvěcovat horaly do slavné české kinematografie jsem nechtěl. Naopak já jsem chtěl být zasvěcen do dávné alpské události. A tak jsem poprosil pana Bretschneidera, aby mi pověděl vše, co ví. Usadili jsme se na zápraží a pan Bretschneider začal vzpomínat:

„Tehdy k nám přišli večer oba Kamzici, aby jim někdo pomohl s neznámým mužem. Můj táta s dědou udělali ze smrčí nosítka, aby ho dostali dolů a uložili v Kamzikově chalupě. Byli tehdy junáci jaksepatří, ale ne zas takoví, aby byli za voly. Kravský potah byl lepší, a tak  s sebou vzali i starou Waltraud. Jeden výlet měla už ten den za sebou. Ale noční záchranná výprava ji nadchla. Když byl neznámý dosmýkán až k chalupě ukázalo se, ze se z něho vytřásla mdloba. Ale protože zatím neartikuloval, uložili ho do Kamzičí postele a nechali ho odpočívat. Sundali Waltraud se hřbetu ruksak, aby našli nějaký doklad o cestovatelově totožnosti. My Bretscheiderové jsme byli vždycky opatrní. Ale také bylo potřeba vědět, koho pohřbít, kdyby přece jen nepřežil. A v tom ruksaku jsme našli i ten podivný aparát.

Občas se ten chudák posadil na postel, aby se mohl napít. Koulel při tom očima, jako by se měl zas odporoučet. Ale vždycky, když už jsme o něj měli strach, řekl jen: - Aááá ser-, mávnul rukou a hned na to usnul. Ale po třech dnech už se panáček rozpovídal. I o tom svém vynálezu, který se marně snažil nabídnout janovské policii. No a když se vykurýroval, nechal nám ho tu na památku i s italským návodem“.

„Promiňte, že jsem tak smělý pane Bretscneidere, ale proč jste ten vynález nechali zahálet a nenabídli ho třeba zdejšímu horskému četnictvu?“ Na to se pan Bretscheider rozesmál a řekl: „Milej zlatej, u nás někomu strkat šlauchy do bot? My se tu nemordujem ani si nic nekradem. Co bysme tu vyšetřovali? Jen jednou to naši dědkové vyzkoušeli, když sousedův kluk z trucu schoval učitelskýmu kozu a nechtěl říct, kam. Ale když mu pustili do bot vodu, zaposlouchal se a počůral se. A od tý doby ten aparát visel tady u kozy. Vlastně u Kamzika v chlívku. Ale pořádně nás ten váš cestovatel vystrašil, než se vykurýroval, to vám teda řeknu.“

„No to mi, prosím vás, tedy řekněte. Řekl jste přece, že se panáček ještě v Kamzičí posteli rozpovídal.“ „No to jo, to von se rozpovídal, ale nejvíc, když přišla ta ...no ta“, a podíval se při tom na přítele Kamzika. „ Ja Fräulaine Eva“, řekl pan Kamzik . „On se totiž sice rozpovídal, ale pak ho to nějak přešlo. Ale nás taky. Všichni jsme začali posmrkávat a pokašlávat a žádný to naše horský bejlí nám nepomohlo. Tak poslali pro slečnu Kořenku.“ „Myslíte asi babku kořenářku, že ano?“ „Ale kdepak babku!“, řekl pan Bretschneider téměř dotčeně. „Byla to po čertech hezká holka. Měl to ale kliku ten váš cestovatel. Lepší medicínu mít nemohl. Vždyť ta holka vždycky rozsvítila celou chalupu. A sotva se podívala tomu Cimrmanovi do krku, řekla: „A to je nám nadělení pane Cimrmane. Že vy jste tam nahoře někoho potkal? To je jasná virulence yetti“. No a ten Cimrman na to neřekl ani slovo. Jen se jakoby provinile začervenal, malinko kývnul hlavou a slíbil, že bude vzorným pacientem. A taky byl, to mi můžete věřit.“

A tady bych si dovolil malé zamyšlení nad starým rakouským mocnářstvím. A to, aniž bych se chtěl dotknout mnohých slavných českých buditelů a vlastenců, kteří mu tak srdnatě pomáhali zhynout. Za povšimnutí stojí i to, že Cimrman se v Itálii nedomluvil o prodeji svého vynálezu jen proto, že janovská policie nebyla dost štědrá a velkorysá. Spíše byla  lakomá. Zatímco v rakouských Alpách Cimrmanův aparát pak zahálel v kozím chlívku jen proto,  že nebylo koho stíhat a usvědčovat ze zločinů. I ta slečna Kořenka svedčí o tom, jak pokrokoví byli tehdejší lidé ve staré říši a jaký měli vztah k léčitelství nebo, chcete-li, k alternativní medicíně. A respektovali i to, že léčitelka může být šarmantní slečna, nikoli jen stařena vzezření polednice či slavné Jagy, která přebývá v chatrči plné pavučin s výrem, netopýry a černým kocourem.

No ale abych byl upřímný, to s tím Yetti, to tedy bylo i na mne trochu moc. A tak jsem pana Bretscneidera zase přerušil a zeptal se ho: „ To je moc zajímavé, co nám tu povídáte, ale

Yetti je přece Himálájský endemit, nemám pravdu? A že by zrovna Cimrman na jednoho z nich natrefil, když se vracel z Itálie? Tady? V Alpách? A muselo by jich tu tehdy být celé hejno, aby nějakého měl šanci potkat, ne? Nemám pravdu? “

Pan Bretschneider  na chvíli přivřel oči, aby si dobře promyslel odpověď a dal se do výkladu:

„Himlhergot!“ zařval a praštil pěstí do stolu. „Jasně, že nemáš pravdu! A jasně, že tu bylo celý hejno a ne nějakej osamělej chlupatej misionář! Kdyby se tím zabejvali antropologové a ne nějaký veterináři ....“   „Myslíte zoologové?“ „Jo, třeba. Tak by věděli, že Yetti není žádnej lední medvěd, kterýmu se nechce chodit po čtyrech.“

„No tak to ne, pane Bretschneidere! Tohle už ne. Tak hloupí naši přírodovědci nejsou. Medvěd v Alpách!“

„Že já tě praštím, jestli mě budeš chytat za slovo a nebudeš zticha? Já ti říkám, že medvěd ne, krucifix! Žádnej medvěd. Ale takovej urostlej, ramenatej huňáč. Jasný? Huňáč! Ale ne blbej huňáč. Tyhle huňáči nepotřebovali žádný vysoký školy a doučování u Greenpeace, aby včas poznali, že se blíží to globální oteplování. A tak ten váš Cimrman možná viděl jednoho z posledních co tu kdy běhali po ledovcích, než se tiše vrátili tam, odkud kdysi přišli.“

Jistě chápete, že takovým argumentům se odolat ani oponovat nedá. A tak jsem se trochu  zahanben snažil odvést řeč jinam. „No, pane Bretschneidere, přesvědčil jste mne. Něco mi tu ale pořád neštymuje. „Už zas? Was?“, zeptal se Otto Kamzik? A pan Bretsneider už jen poněkud vyčerpaně se zrakem upřeným na skalnaté štíty polohlasem poznamenal: „ To je ale furt něco... Tak co?“ „No víte, mně se furt nějak nezdá, že by Cimrman používal to slovo asertivita, které se tu u vás tak ujalo. Ono by to časově, jak vy říkáte, štymovalo. To slovo se objevilo  kolem roku 1880. Ale v Anglii. A má kořeny v latině. A že by vyjadřovalo něco jako -Leben pod pes, nebo kašlat na taková arbeit a jít-, to nemohu říct. To se na mně nezlobte.

„Ale kdepak latina,“ řekl pan Bretschneider a nevěřícně chvíli kroutil hlavou. A hledal slova, kterými ten místní pozdrav lépe vyjádřit. „To není žádná latina, ale je to česko-italsky. Jak se to dostalo do Anglie? Co já vím? Ale pecivál ten Cimrman přece nebyl ....  “

A zde bych si dovolil poněkud přebásnit jeho výklad. Už proto, že právě té první české části:

„a ser“,  věnoval pan Bretschneider sice mnoho jazykově velmi malebných, ale i prostořekých vysvětlujících vět.

Tak tedy: je to oslovení vlastního života a celého bytí. Zároveň je to smělá výzva houževnatého člověka s nezlomnou vůlí. Je to, jako by řekl: „Ty, můj živote! A ty, můj osude! I Ty, kdo nad ním bdíš a smíš se mi do něho plést. Věz, že nevzdám se. Tiskni mne,  lisuj ze mne tresť. Posil mne. Na vzdory všem ústrkům a protivenstvím, stanu se moštem ovoce svých předků. Jen si mne dus! A nadechnu se ještě plnějším a hlubším dechem.“

Každému už je teď jasné, že k tomu pozdravu patří i to odhodlané či furiantské mávnutí ruky.

Jára da Cimrman obohatil slovníky mnoha národů o slovo asertivita, a to je zde již prokázaná skutečnost. A to navzdory případným námitkám umanutých filologů.

Je zřejmé, že Cimrmanem bylo ono - Aáá-ser-ty-vita-  vnímáno jinak, než jak vnímá slovo asertivita současný svět. Pro Cimrmana to bylo tím, čím je to dodnes i pro obyvatele několika alpských obcí. Je to hrdé zvolání. Je to i pozdrav a současně vyjadřuje i Cimrmanovo životní krédo. A já jsem měl to štěstí, že jsem si tento svůj názor mohl ověřit už za několik týdnů po návratu z Alp, když jsem náhodou uviděl jeden zašlý portrét s postavou muže. V první chvíli jsem si myslel, že se dívám na portrét Emila Holuba, ale pak jsem si všiml nápisu ve spodní části obrazu: Jára da Cimrman en Mechiko. Samozřejmě, že jsem se ihned pustil na vlastní pěst do náročné expertízy. Určení stáří díla metodou zkoumání rozpadu radioaktivního uhlíku se mi ale zdálo být zdlouhavé. Použil jsem tedy nejprve metodu vlastní, a to metodu přípravně dekarbonizační, která se používá k hrubé orientaci v případě, že se předmět nachází v místech, kde často čadí kamna. Nasliněným prstem jsem tedy přejel po Cimrmanově tváři. A bylo jasno. Ne docela jasno, ale to mé máznutí prstem skutečně část obrazu projasnilo. Ale co bylo jasné dokonale, že už budu muset očistit celý obraz. Majitel se totiž se mnou nechtěl rozloučit dřív, než Cimrmanovi zmizí ten pruh z obličeje. Po několika hodinách byl čitelný i podpis autora.

A nakonec má restaurátorská práce přinesla své ovoce. Celý košík ovoce. Celý stůl prohýbající se pod tou úrodou. Neboť na Cimrmanově  cestovatelském oděvu, pod nánosem ulpívajícím dlouhé roky na portrétu tohoto velikána, se objevil malý nenápadný nápis vyšitý červenou nití v místech, kde bylo téměř slyšet Cimrmanovo srdce. Nápis „A ser ty vita“.

A to byl konec mého úspěšného bádání, které potvrzuje nejen Cimrmanovu statečnost a vůli, ale i jeho smělé krédo, které obohatilo jazyk mnoha národů světa.