Fenomén zrady při volbě presidenta

Když budeme pozorovat malé děti při jejich hrách, všimneme si, že jejich emoční prožívání může být velmi dynamické, proměnlivé. U dospělých bychom to neváhali nazvat hysterií. Vývojová psychologie to umí popsat, vysvětlit a pojmenovat. Jedním z důvodů toho dynamického prožívání a intenzity emocí je i cesta od sebestředného vnímání k pozornosti k prožívání druhých.

Říci, že je to cesta od narcismu k empatii, by bylo zjednodušením  oprávněně vyvolávajícím nesouhlas a nevoli, protože dítě není špatná lidská bytost ke zkultivování, ale prostě dítě. Není to bytost, které zatím něco přebývá, ale logicky chybí – vědomí souvislostí. Kdybychom hodnotili děti měřítky jaká užíváme pro hodnocení dospělých, často bychom nabývali dojmu, že děti bývají někdy jakoby prodejné nebo, že u nich dochází ke spolčování s nepřítelem, když se cítí být uražené či nějak neuspokojené nejlepším přítelem.

Dospělí ale umějí také jednat infantilně. Sebestředně, naivně a hloupě. A jako naprogramované stádo. Jeden z důvodů je nepochybně nastřádání komplexů v nezdravě se vyvíjející společnosti. Opět jsem si vzpomněl na fotografie kandidáta na presidenta republiky Jana Sokola, kterého kdosi vyfotografoval se síťovkou a v černém baretu. Druhá fotografie byla spíše umělecká na téma úlek. Na ní byl kandidát zřejmě zaskočen a překvapen. Úroveň volební kampaně připomínající způsoby v zemi netušených zítřků – v zemi Vladimira Vladimiroviče. Destruktivní způsoby manipulace v tajeném pohrdání podmanitelnými plniči volebních uren. Samozřejmě, že to funguje. Krátce na to jsem si vyslechl komentář ke zmíněným fotografiím. Prý by to nebyla dost representativní osobnost. Člověku, kterého jsem znal jako nesmlouvavého kritika minulého režimu, nebyl Jan Sokol najednou dost noblesní. Jen proto, že se mu nezdál na těchto fotografiích dostatečně fotogenický? Najednou bylo známkou noblesy cosi povrchního. Krovky z dobré látky? A já musím položit jednu iritující otázku. Nebyl to strach? Ne komplex z moudrosti Jana Sokola. Ne z vnitřních kvalit.

Nebyl to strach z jeho zranitelnosti. Ze zranitelnosti normálního člověka, smrtelníka, který

jakoby nechráněn jde po ulici s nákupem. „Jak by ten mohl účinně chránit mé zájmy! Jak mne bránit? Chtělo by to nějakého vlčáka! Nebo nějakého přesvědčivého tlučhubu, který se naparuje v neprůstřelných krovkách. Třeba z hadí kůže, proč ne? Jen když bude vypadat, že má pod nimi klacek na ty, kteří mi kříží cestu, kteří mi něco dluží“.

Ach ta naivita! A ta důvěra, že tím klackem nakonec nedostanu já sám! Ty příklony ke zdánlivým ramenáčům, kterým poraněná kuří oka dávají vyhřeznout té jejich umolousané malosti, předstírané dobré vůli a předstíranému upřímnému zájmu o kvalitu života společnosti.