Jan Palach - oběť, která posiluje i ponižuje?

Projevovat úctu i vděk hrdinům válek se nám vcelku daří, aniž bychom polemizovali o jejich duševním zdraví a hledali pro jejich odvahu, odhodlání, statečnost a vnitřní sílu nějaká další doplňující vysvětlení,

která by snížila hodnotu jejich činů. Proč se tedy objevily úvahy o oběti Jana Palacha, které jsou tak rozporuplné? Rozporuplné až uzardění, řekl bych. Rozporuplné proto, že v nich na jedné straně sice není zpochybněn význam Palachovy oběti, na druhé straně je však tento čin vnímán jako sebeobětování člověka nějakým způsobem křehkého či vnitřně oslabeného. Řečeno přímo: „Dej mu Pámbů věčnou slávu, ale normální člověk by to neudělal.“

Mohlo by se zdát, že válka je něco docela jiného, neboť tu si její hrdinové nevybírají. Smrt v nich však někdy ano. Váleční hrdinové často získávají ocenění in memoriam právě proto, že zvolili smrt výměnou za záchranu životů jiných. Mám na mysli ty, kteří nevolili mezi životem a vysokou pravděpodobností, že jej ztratí, ale ty, kdo se odhodlali k hrdinskému činu v absolutní jistotě, že je bude stát život. Proč tedy vznikly ty zbytečné, a chtělo by se říci, že i nepatřičné, úvahy o Palachově .... řekněme křehkosti? Možná i proto, že Jan Palach zvolil smrt v čase míru. Možná vznikly proto, že ne každý si je schopen vážit si svobody a ne každý si přeje pro ni něco obětovat. Ne každý je ochoten připustit, že nedůstojný, umolousaný mír udržovaný silou, je také válka. Válka, která není úplně prohraná jen díky těm statečnějším. Díky těm, kteří si přejí, aby jejich děti nemusely bolestně vydobývat svobodu z toho, co z ní zbylo.

Všichni být hrdiny nemohou. Ale můžeme se stát ještě slabšími, když budeme hrdinům „vykrádat jejich hroby“, kolem nichž by se slušelo chodit přinejmenším tiše.

Mějme si své hrdiny všedního dne. Tleskejme záchranářům, kteří riskují, že spadnou z jedle, na níž se spasila Micina před sousedovým Azorem. Ale přiznejme si své slabosti a nepokoušejme se je promítat do osudů, jež nás znepokojují ze zastíraných důvodů.