Z čeho žije „Pražská kavárna“?

To je tajemství, které nám snad bude jednoho obrozujícího dne odhaleno. Přál bych si, aby se tak stalo bez příkras a bez zbytečných rozpaků či přepjatých ohledů. Veřejnost zatím asi tuší jen to, že to žádní mozolnatci nejsou.

To více než naznačil před prezidentskými volbami děkan Národohospodářské fakulty VŠE v Praze Miroslav Ševčík, když byl v televizní debatě vyzván, aby se k jím užívanému pojmenování Pražská kavárna vyjádřil. Řekl, že s přáteli užíval i pojmenování kavárenští povaleči. Jak víme, v kavárnách není možno se válet, proto si dovoluji odtušit, že pan děkan tím nemyslel žádné mravností delikty, nýbrž zahálčivý způsob života. Podobný postoj k výsledkům práce části inteligence projevoval už Klement Gottwald. S „prohnilou inteligencí“ uměl zatočit tak, že některým obětem narostly i ty mozoly.  Některým ani nestihly narůst.

Pro případ, že jmenovaný pan děkan neodhalí, že se jím pohrdaná skupina obyvatel živí jakýmkoli nezákonným způsobem, pokusím se zatím odhadnout, že ti občané České republiky, vůči nimž bývá podněcována nenávist (způsobem zde uvedeným), se živí poctivou prací a mají právo si posedět v kavárně, i kdyby ve stejném čase pan Ševčík jednotil řepu bez nároku na mzdu a s touhou roztočit tak v potu tváře naši ekonomiku na plné obrátky.

Za určitých okolností se v lidech ozývají stíny. Rozmanitých jmen. Rozmanitých barev. Jako by to byly více či méně spící, větší či menší probouzené bytosti. Rarášci. Rudí, hnědí, fanoušci …