Laň

Vesnice pomalu utichala. Z pole se vracel poslední traktor a jeho zvuk připomínal rybářskou bárku. Z údolí ještě naposled zazpívala něčí cirkulárka a už bylo slyšet jen občas zaštěkat psa nebo zařehtání koně.

Vyšel na zápraží a dlouze se zahleděl do míst pod lesem, kde stojí posed. Teplý podvečer byl nasycen vůní posečené louky. Z míst, kam se díval, vánek přinášel vůni dobromysli a mateřídoušky. Zapálil si dýmku s pohledem stále upřeným k ohbí cesty lemované hložím, několika babykami a trnčím. Vyhlížel ji už několik dní. Měl ještě čas, slunce se sotva dotýkalo nejvyššího zalesněného hřebene na horizontu. Byl neklidný. Vešel zpět do domu, vzal pušku a dalekohled a vyšel zadem, aby se usadil u stolku krytého převisající korunou ořechu. Nalil si sklenku trnkového vína temnějšího než krev a podíval se přes ni k posedu, kam odpoledne donesl plnou nůši pamlsků pro zvěř. Do soumraku zbývaly celé hodiny. Dolil si víno a začal čistit flintu. Jeho barvář byl také neklidný, ale seděl poslušně u jeho nohou pod stolem a co chvíli se připomněl jemným šťouchnutím. Vesnice pod ním už docela utichla. Od malého nádraží se ozvalo zahoukání vlaku, a pak už bylo slyšet otevřeným oknem domu jen staré pendlovky v pokoji. Když se po chvíli podíval zas dalekohledem, rozbušilo se mu srdce. Přišla. Dlaň levé ruky položil lehce psovi na hlavu a pozorně sledoval, jak se blíží. Větve ořechu ho spolehlivě kryly a on mohl tiše sledovat její ladné pohyby. Ten dokonalý krok, který ho dojímal. Byla už tak blízko, že raději přidržel psa za obojek. Už viděl ty její oči. A jeho se mu na chvíli zalily. Pak opatrně položil dalekohled. Přál si už prožít tu jistotu, která se zdála naplňovat. Pustil obojek a prsty mírně klepnul ohaře po hřbetě. Pes okamžitě zvířil ocasem prach pod stolem a několika skoky byl u ní. Byla to její poslední návštěva. Poslední tajná. Když vešla za ním do zahrady, vyndala z košíku borůvkový koláč a několik květináčů s muškáty. Věděl, že zůstane navždy. Ten večer byly její oči hlubší než kdy jindy.