Udělá si pan Sobotka na nás chvilku?

Měl by. Měl by si vyšetřit trochu času, otevřít si lahvinku dobrého vína, nabrousit tužku a napsat výpověď. Ne sobě. Ať si je premiérem. Ani nám. Nás se nemůže tak docela zbavit. Prostě výpověď ve smyslu zpovědi. A nebo by to mohl napsat třeba i ve třetí osobě, jako by to psal někdo o něm, aby to vůbec zvládnul pojmenovat. A až by byl hotov, mohl by ten list papíru vložit do té prázdné lahve, zašpuntovat ji a jít na procházku někam k Vltavě, a tam ji tiše odevzdat té Smetanově řece. Jako vlastenec, který nemá sice odvahu říci nám pravdu sám za sebe, ale přece jen by rád, abychom ho jednou pochopili a odpustili mu, až si to přečteme.  

Co by ale musel nejdřív pochopit? Především to, jak se mohlo stát, že ten minulý režim tak úpěl při svém skonu. Proč to v něm praskalo, hřmělo. Co to z něj kopalo, dštilo. Co to v něm skuhralo a dodnes poskuhrává. A také, co se to v něm tak bálo.

Bálo se v něm to samé, co se v tom našem současném bojí dnes. Lidé s usmoleným svědomím. Za čtyřicet let se podařilo komunistům tlakem, strachem, zastrašováním a zvýhodňováním za poslušnost vytvořit zkmotřenou společnost, v níž bylo v roce 1989 tolik lidí, rádo i nerado, tak zapleteno se zlomocí, že změnu mohlo přinést jen něco velmi podobného revoluci.

Samozřejmě, že se nikomu nechtělo do kriminálu. Soudruzi tehdy vyhrožovali a současně měli bláto na hřišti. Do kriminálu se nikomu nechce ani dnes. Proto zkmotřenci potřebují uklidnit nějakým povzbudivým a přesvědčivým signálem. Tím signálem se zdá být nominace Milana Chovance na post ministra vnitra. Není důležité, jestli pan Chovanec studoval krátce či dlouho. Důležitá je ta jeho projevená ochota využít možnosti, jaká se mu na Západočeské universitě naskytla. Důležitá je ta jeho projevená tolerance k průhledné podvodné klice pedagogů sloužící novodobé nomenklatuře jako prodejní zaměstnanci ve vykřičené budově.

Lucerna tam ještě chyběla.

Celá ta situace vypadá, jako by po těch všech provalech o organizovaném zločinu spojeném s institucemi státu měl občan prožít něco jako konečný plivanec do tváře. Něco ve smyslu:

„Změna k důstojnému soužití moci s  poddanými bude možná, až se nebudeme tolik bát.“

Většina občanů by ocenila ministra vnitra, s nímž kmotři budou mít problém. Ale ministr přezdívaný už dnes pan Neproblém??? Je zřejmé, že ta přezdívka nevznikla jako vyjádření nevšedního porozumění pro potřebu obyvatel nenechat se sprostě okrádat a urážet drzými nenasytnými politiky a jejich kmotry.

Já vím, že je to někdy k vzteku, když si hoši musejí uvědomit, že nejsou tak geniální a že jim bývá vidět do ledví. Opojná bývá ta moc. Až k bezvědomí souvislostí. Někdy k pozdějšímu či pozdnímu procitání do vědomí, jak ta navařená kaše může být horká i hořká.