Odpuštění ano, ale ....

Přestože žijeme v čase, kdy nejsme schopni dostatečně vnímat, co je největším problémem této společnosti, jsou nám uštědřovány důležité lekce. Snad za ně budeme umět být vděčni. Nikoli však těm, kdo nám je uštědřují, ale jen běhu času, událostí, vývoji, osudu.  

foto. wikitriki

Pokud se nestane něco, co ten vývoj zase nějak zablokuje, bude přibývat schopnosti odpustit.

Těm, komu jsme odpustit neuměli, ale i sami sobě. Stále ještě přetrvává například ostražitost vůči těm, kdo kdysi byli členy KSČ a pak mnoho let byli jejími kritiky nebo dokonce aktivními odpůrci. Proč se ten postoj k nim může významně změnit? Protože dnes jsou už zas milióny lidí, kteří se dostali do velmi podobné situace. Mají velmi podobné zkušenosti.

Také se pokoušeli uvěřit, také si celé roky všímali velmi negativních tendencí i konkrétních podezřelých událostí, které byly dokonce pojmenovány orgány činnými v trestním řízení jako trestné činy.

A přesto, podobně jako kdysi mnoho členů nebo sympatizantů KSČ, i dnešní příznivci jiných politických stran vytěsňovali a vytěsňují realitu. Doufali ve změnu chování a jednání. Doufali v nové osobnosti, do kterých vkládali naděje a zas a znovu zklamáváni, zas a znovu spoléhali na jiné, nové, další. A zase marně. Jako satelity kroužili na svých soukromých orbitech kolem těch vzdálených, nečitelných, nepřečtených poslanců, senátorů, ministrů ..... aniž měli dost fantasie k procitnutí ze sebeklamu. Aniž měli dost odvahy se zeptat sami sebe:

„Není tohle jako kdysi? Není to jen jiná forma ohlupování a zneužívání důvěry. Nejsem zas bezohledně, bezostyšně zneužíván, používán, obelháván? Neděje se tak s ještě větší drzostí a nadutostí, než kdysi? Není pravdou, že ztráta soudnosti těch, komu jsem dával svůj hlas, se už

vymkla z vnímatelného rozměru natolik, že přerostla moji představivost a já jsem na čas oslepl? Není to ta slepota, kterou jsem tolikrát vyčítal jiným. Nemám strach přiznat i sám sobě, že i já jsem mohl bloudit a že i já jsem přehlédl nejednou výstražná znamení? Umím to sobě samému odpustit a necítit se ani ponížený, ani dotčený vlastní ....nepozorností?“  

Jsou to tvrdé lekce, ale jak se zdá, nezbytně nutné. Tuto zkušenost má takové množství lidí, že to rozhodně není důvodem k posměchu. K porozumění a pochopení druhých i sebe samých ano. Orientace v šáleních a manipulacích je těžší, než když má jediná strana tu vedoucí úlohu.

To souvisí i s tím těžko přijatelným pocitem, že ty způsoby manipulace jsou v té naší demokracii smělejší a nehoráznější. Důvodem je zřejmě ta schopnost se vždy schovat za jiný politický subjekt.Vždy je po ruce jiná strana, na niž lze ukázat prstem. Ať už v té prohnanosti, zbabělosti, povýšenosti, nebo v té infantilní prostoduchosti ve smyslu: „Hele, ale oni taky....“

Závěr pro ty naše „lektory“ – odpuštění ano, ale zadarmo to nebude.