Levá! Pravá!

Rozeznívat v lidech ty nejtemnější struny. Poskytnout prožitek zla všem, komu se to může zalíbit. Lovit lidi - budoucí gladiátory pro zvrácené ukájení duševně nemocných. Dávat možnost uspokojit probouzený sadismus, krvelačnost, pocit moci nad bezmocnými. Obdivovat lvy s lidskými játry v tlamách a hřívami nasáklými krví. Cítit se na chvíli stejně tak silným, neohroženým a extaticky řvát sebeuspokojením nad ponížením a utrpením předhozených lidských obětí.  

foto: wikitriki

Jak víme, tyto smrtící „hry“nebyly zdaleka jen způsobem trestání za zločiny.

Není divu, že Říše římská dozrála zániku. Když moc ztrácí soudnost a společnost si zvyká na zlo, nutně dochází k útlumu pozitivních zdrojů - pramenů dobré vůle. Dochází ke změnám vnímání. K posouvání prahu tolerance až ke ztrátě elementárního soucitu. K rezignaci na hodnoty, které jsou pro pozitivní vývoj společnosti nezbytností.

Inklinace ke zlu, stane-li se normou, začne vždy stravovat zdroje spokojeného života, protože

narušuje nebo ničí mezilidské vztahy. V nemocné společnosti však může být zlo i tolerovaným zdrojem obživy. Zlo se může stát předmětem podnikání, výnosným obchodem. Lež  komoditou. Produktem.

Jen lidé s vykolejeným, jakoby sektářským vnímáním, si umějí zlé následky zdůvodnit infantilně slaboduchou výmluvou na poptávku. Je to ale projev deviace zaklínané čistou volného trhu, jeho čistou a neposkvrněnou formou. Někdy se zdá že vyznavači této vize, jsou už na pokraji sebeznemožnění ve fanatické důvěře, že spokojenost společnosti může zajistit robot - lidská myšlenka uvedená v život, a že ta už se sama postará. Jako boně. Cosi jako perpetum mobile nezneuctívané a neznásilňované nedokonalou lidskou vůlí a myslí. Ve skutečnosti se však o myšlenku nejedná. Neboť myšlenka je přinejmenším něco nebo alespoň cosi. Volný trh bez regulace je nic, nihil. Monstrum. Výpotek upřímných fanatiků nebo lhářů, kteří setrvávají v důvěře, že zrovna pro ně by byla ta posvátná bezohlednost výhodná.

Jedním z projevů zmíněné ničemnosti je například bulvár ve své nejpokleslejší podobě. Dokud si budeme definovat bulvární periodika jako poněkud všetečná, psaná lehčí rukou, do jisté míry i impertinentní a klouzající po povrchu, nemusíme se jich štítit, pokud takovými opravdu jsou. Pokud ale budeme akceptovat bezohledné dehonestující fabulace a lži s hloupou výmluvou, že je to důsledek poptávky a projev vysněné svobody slova, pak by se dala vidět ta paralela se škodolibými diváky na římských tribunách. Vnímaní supů hodujících na těch, kteří se dostali jako kořist do hledáčku bezpáteřních „novinářů“. Názor, že tak je to v pořádku, když má každý právo a možnost takový plátek žalovat, je názor pohrdáníhodný.

Každý může žalovat i nezodpovědného lékaře nebo advokáta, to ano. Ale opakovaná neomluvitelná poškození zdraví z nedbalosti nebo vědomá nespravedlivá rozhodnutí se logicky stávají předmětem jednání a sankcí příslušnými komorami. Mám na mysli i „odstavení“ od možnosti škodit zákazem činnosti. Stejné ozdravné mechanismy by měli chránit občany před pisálky obcující za peníze se lží.

Možná se nad tím už zamýšlejí ti nejlevicovější zákonodárci – kritikové volnotrhovnictví. Nebo je snad zajímá jen ekonomika? Nevím. Možná by ale mělo upřímné bojovníky za spravedlivou společnost zajímat i něco jiného.