Potřebují naše geniální celebrity opatrovnictví a pomoc?

Je známo, že někteří lidé, jejichž mysl je schopna výkonů výrazně přesahujících výkony i nadprůměrně inteligentních lidí, bývají někdy více než pošetilí.

Někteří z nich jsou natolik ponořeni do své společnost obohacující činnosti, že v soustředění na děje odehrávající se v křivulích a pod mikroskopy jejich laboratoří nebo na stránkách jejich zápisníků popisovaných výpočty vedoucími k převratným objevům na poli vědy, se pro samé odhalování rozmanitých tajemství a záhad mohou stát pro okolní svět sami záhadou.

Někdy takoví lidé platí vysokou daň za svou genialitu. Pro zaujetí svým oborem bývají někdy postiženi jakoby vnitřní slepotou, jejíž projevy mohou být  ostatními lidmi vnímány jako nepřipravenost analyzovat zcela banální problematiku, s níž by si poradil i běžný školák, většinou i chronický záškolák.  Lidé nemající vhled do komplikovaného vnitřního světa takových geniálních expertů, snadno mohou podléhat dojmu, že by měl být povolán jiný expert v jiném oboru, aby takovému člověku nabídl pomoc. Pokud se však už jedná o excesivní projevy neohraničenosti, mohou vyvstávat i neoprávněné pochybnosti o genialitě takových jedinců.

Pokud však takový jedinec je i pedagogem a vysoká škola mu svěří vedení katedry, je jasné, že jakékoli pochybnosti nejsou na místě, zvláště když se taková škola může pochlubit i esem v oboru, jakým není nikdo menší než prof. ing. Václav Klaus CSc.

Jak je tedy možné takovým géniům pomoci? V prvé řadě bychom neměli o jejich genialitě pochybovat, neboť žádná z našich vysokých škol by netolerovala svým pedagogům jednání a chování vybočující za hranice nepřehlédnutelných a nepřeslechnutelných sebeznemožňování, pokud by přínos takového mudrce vrchovatě nepřevyšoval drobná selhání (byť se znaky ztráty soudnosti či neúplné příčetnosti).

Kdo a jak by mohl pomoci účinným způsobem? Především veřejnoprávní Česká televize. Po zaznamenání indispozic takového člověka by jej měla zvát do diskusí pouze pro získání cenných odpovědí ryze odborného charakteru. Prostě „pomáhat a chránit“ a  nedat mu příležitost, aby se vyjadřovat k věcem mimo jeho obor, kde může snadno zbloudit a třeba se zas rozšafně vyjádřit o nespecifikované skupině obyvatel jako o kavárenských povalečích.

Závěrem bych rád odpověděl na otázku, kterou mi nikdo nepoložil: Co naopak nehrozí člověku, jenž je dobře zakotven na svém prestižním postu? Na rozdíl od lidí, o nichž byl natočen dokument „Jak jsem se stal nečlověkem“, našemu géniovi nehrozí, že by si mu nějaký rovněž vnitřně neohraničený expert dovolil přišít nějakou neprestižní diagnózu. Třeba megalomanické bludy, v nichž se člověk může cítit být zasahujícím ministrem vnitra, u Berouna si nasadit na auto modrý maják a uhánět z automobilové zácpy jako Všemohoucí.