Pražská kavárna sklízí, co zasela.

Setba byla vykonána již v roce 1999 volbou místa k setkání signatářů výzvy „Děkujeme, odejděte!“ Co dodnes podráží nohy takzvané Pražské kavárně, je tedy to, že vyzyvatelé tehdy nedodali svým slovům dost přesvědčivosti.

A stačilo tak málo. Začít jinak. S větší pokorou. A předvést hned kus pořádné a poctivé práce. To rozhodně nebyl dobrý nápad – sejít se v kavárně Slávie. Ruce ani nohy by jim neupadly, kdyby se sešli v nějakém kamenolomu a v rytmu úderů kladiv by deklamovali své myšlenky, které by pak posvěcené a podepřené tvrdou prací předali lidu. Z opracovaného kamene mohli pak na nějakém důstojném místě vystavět mohylu a opatřit ji mosaznou cedulkou s nápisem „Děkujeme a prosíme: Zbavte nás našich obav.“ Jsem si jist, že adresáti výzvy by jim rádi vyhověli a ujistili by je, že jejich obavy jsou opravdu, ale opravdu zbytečné.

Domnívám se, že by jim pak odpustil i děkan Národohospodářské fakulty VŠE v Praze prof. ing. Miroslav Ševčík CSc. Neměl by důvod o nich mluvit jako o kavárenských povalečích.  Také by přispělo ke klidnější atmosféře před poslední volbou presidenta republiky, kdyby je tento jistě pracovitý muž měl možnost blahosklonně a shovívavě nazvat jen pomýlenými dříči z kamenolomu. Namísto Kavárna se mohlo ujmout například Brigáda a místo kavárníci se dnes mohlo říkat brigádníci. Zůstala by jen příjemná a nezkalená vzpomínka na vztah tolerantní a moudré vrchnosti k celkem uvážlivým mladým lidem, snažícím se o pozitivní změny s pokorou a úctou ke všem svým spoluobčanům. I k těm, kteří by si museli možná celý rok utrhovat od úst, aby si mohli dát v kavárně Slávia jedinou tureckou kávu, bez cukru.

Ale vážně. Čím by byli nadáni lidé, kteří by se obávali sejít se v kavárně, aby i toho nebylo populisticky zneužito? Čím by byli nadáni, kdyby se podbízeli jako strašpytlové, aby nedostali nálepku mající za cíl probudit v dělném lidu představu o zahálčivé inteligenci? Rozhodně by nebyli nadáni sebeúctou a vůlí cokoli změnit. Byli by nadáni ohebností a smutným druhem hlouposti. Takže by se nikdy neměli důvod sejít. Stalo by se tedy jen to, co odpůrci rozvoje občanské společnosti potřebují. Nic. Dovolím si parafrázovat známé rčení: Smrádek, ale bezpečně blboučko.

A co se týče až infantilně průhledného záměru, který zmíněný pan děkan stejně průhledně a bezostyšně potvrdil, připomíná mi větu vyslovenou kdysi T. G. Masarykem: „Ještě stále máme dvě velké obce. Kocourkov a Hulvátov.“